Kocourkov

     K jednomu z mých běžných denních rituálů v práci patří mimo jiné uvařit si hned po ránu čaj. To má stejné asi každý pracující člověk, ať už je vyznavačem spíše kávy nebo toho čaje. Ovšem můj šéf popíjí ze zásady čaj zelný. Nejedná se o nic jiného než jeho vlastní zkomoleninu zeleného čaje – osobně si myslím, že skutečně žije v domnění, že se jedná o čaj ze zelných listů, protože normální čaj je přeci odjakživa pouze černý (nebo ovocný či bylinkový). K „obřadnímu" popíjení zeleného čaje jsem ho nasměrovala já osobně, ovšem terminus technikus „zelný čaj" je čistě jeho vynález, neboť já jsem tento výraz nikdy nepoužila. A třeba se jenom já bláhově domnívám, že je nedoslýchavý či poněkud hloupý. Jestli to z jeho strany nebyl vždy pouze pokus o vtip, který byl ovšem podaný tak přesvědčivě smrtelně vážně, že jsem ho já naprosto nepochopila. Zelný čaj je zkrátka další zářivou perlou.

       U jedné části provozu našeho podniku mělo dojít ke změně využití. Bylo potřeba odpojit elektro zařízení, demontovat některé stavební prvky a rovněž také zrušit vodní jímku vybudovanou z betonových panelů.

     Jelikož se v jímce nacházeli ryby, dostali jsme za úkol zajistit jejich slovení. V té době již bylo odstraněno i drátěné oplocení, po kterém zde zůstali pouze železné plotové sloupky. A vrata. Ta byla stále zamčená, i když jejich uzavření po demontáži oplocení vlastně pozbývalo smyslu. A v tom je celý ten vtip...

    Vrata se odemkla, aby byl zajištěn přístup Avie rybářů, jelikož mezery mezi plotovými sloupky byly pro pohyb této techniky příliš úzké. Když se schylovalo k obědu, naši pracanti již značně netrpělivý pospíchali na dlabanec a tak zde zanechali mého kolegu samotného. Po kolena ve vodě a bahnu se ještě snažil z vody vylovit zbytek ryb. Jeden z dělníků na něj od brány volal, ať už se na to vy... a jde taky, že potřebuje tu bránu zamknout. Kolega značně pobaven mu odpověděl, co od něj vlastně chce. Ať si tu bránu klidně zamkne a jde do hajzlu, že on se odtud přeci dostane dírou po plotu.

     Holt, zvyk je železná košile a lidé, kteří nejsou příliš zvyklí přemýšlet a dělají věci mechanicky, často napadaj úplné nesmysli.

     To jsem se zase jednou pořádně plácala do kolen...

     Předloni v létě jsme byli na dovolené na Moravě. Když jsem se vrátila do práce, šéf mi počal hned ve dveřích gratulovat. Zpočátku jsem nevěděla, čím jsem si to zasloužila, ovšem poté mi to začal vysvětlovat.

     V době, kdy jsem se nacházela na dovolené v jistém Jihomoravském městečku, četl prý v Mladé frontě, že právě v tomto městě proběhla soutěž „Miss mokré tričko" a že ji vyhrála nějaká slečna se stejnými iniciály jako já. Podle toho usoudil, že ta výherkyně jsem já osobně, nikdo jiný a proto mi blahopřál. Neustále mi skláněl poklony (v jeho věku je to asi poměrně rajcovní představa mít kolegyni miss mokré tričko) a nenechal si vysvětlit, že takovéto soutěže bych se já osobně v žádném případě nikdy nezúčastnila, že to prostě nemám v povaze. Chodil asi 14 dní a každý den se mě ptal, jestli mu nelžu. Nemusím mít prý obavu, že by někomu vyzradil, jaké soutěže jsem se to účastnila a  mám mu to klidně říct.

     „Ale já ti nemám co říkat, protože týhle soutěže jsem se prostě nikdy neúčastnila, nehledě na to, že k tomu nemám ani tu správnou postavu, ani věk. Věkový limit u těchto soutěží bývá většinou do 25 let a to už jsem jaksi prošvihla.", snažila jsem se znovu o argumentaci.

     Nepomohlo to. Neustále se na mě díval s podezřením, že nechci „přiznat barvu". Po půl roce ho to pustilo. Prostě starým lidem, kteří si něco umanou je těžké něco vymluvit. Nehledě na to, že si dává do souvislosti věci, které by normálního člověka vůbec nenapadli.

     Jak již bylo uváděno v jedné z předchozích kapitol [3], můj šéf je majitelem červené Škody 125L, které se nehodlá za žádnou cenu vzdát.

     Z počátku jsem ještě prokazovala značnou odvahu a jednou se jím nechala odvést z práce. Nemohla jsem tenkrát tušit, jaký je to řidič.

     Vyjížděli jsme od areálu našeho podniku u kterého zrovna v té době probíhala výstavba dálnice. A v souvislosti s touto výstavbou byly na komunikacích vytvořeny různé změny ve značení. Tyto úpravy měli za následek to, že jsme přijížděli po silnici (byla původně hlavní, nyní však úpravou v místním značení změněna na vedlejší) ke křižovatce, kde po naší levé straně se ke stejné křižovatce řítila plně naložená nákladní Tatra a to poměrně značnou rychlostí. Byla na hlavní a řidič předpokládal, že dostane přednost. Šéf však jel asi po paměti, úpravy ve značení vůbec nesledoval a jenom zázrakem nedošlo ke srážce.

     Asi po 2 kilometrech jsme vyjížděli z kruhového objezdu za kterým se nacházel přechod pro chodce. Z obou stran silnice se chystali přecházet 2 lidé. Šéf velkorysým gestem pobídl slečnu na pravé straně a když byla mimo naší dráhu, rozjel se. Jenže si nevšiml chodce, který přecházel ze strany po naší levici. Chodce jsme minuli jen těsně.

To be continue...

Pokračování příběhu [2]...

     Jeden kolega chytil letos brzy z jara klíště a dostal klíšťovou encefalitidu. Ležel v nemocnici a když se vrátil, měl o 15 kilo méně a vypadal na umření. Když se to dozvěděl šéf, propadl panice (na sebe to on je opatrnej) a konečně si nechal píchnout vakcínu. Po 4 letech úspěch.

     Při odchodu na očkování se ještě ptal, co k tomu potřebuje. Odpověděla jsem, že nic  akorát prachy, očkovací kartičku mu vystaví. Domnívala jsem se totiž, že má na mysli nějakou speciální věc.

     „Tak já si vezmu peníze a pro jistotu i občanku", řekl.

     Za čtvrt hodiny byl zpátky s tím, že po něm chtěli kartu pojištěnce, kterou sebou neměl.

     Že je až takhle tupý jsem opravdu nemohla tušit. Kdo by předpokládal, že když má sebou občanku a peníze, nenosí v peněžence i průkazku pojištěnce. Nehledě na to, že se chystal k lékaři.

     Asi si udělám rekvalifikaci na chůvu. Možná to pro mne bude větší přínos než vysoká škola.